Společně pro dětský úsměv - pomoc dětem (nejen) na Ukrajině

Proč: 

Hned na úvod bych rád zmínil, že jsem politicky neangažovaná osoba a veškerá moje snaha o pomoc je opravdu jen za účelem pomoci lidem zasaženým válkou. 

Předpokládám, že mnoho z Vás na Ukrajině nikdy nebylo. Máme ji tady kousek, dojet na hranice SK/UA je otázka pár hodin v autě, a když pominu situaci, která se tam děje teď, nabízí tato země krasnou krajinu, hory, města a většinou skvělé lidi. 

V Listopadu 2024 jsem musel po dlouhé době odcestovat na Ukrajinu a podat pomocnou ruku přátelům (Čechům) v nouzi. Rozhodně (na rozdíl od nich) jsem věděl, co dělám, a kam jedu. O tom, že situace není moc hezká jsem věděl dopředu, ale že ve mě zanechá takové pocity, jsem nečekal. A právě tato cesta byla pro mne možná i osobní "zlom", a jelikož mám na Ukrajině spoustu známích, rozhodl jsem se, že zkusím malinko pomoct i já. 

Během této cesty jsem si uvědomil, že válka, která tam probíhá, není na druhé straně světa, ale máme ji opravdu jen kousek od nás. Vyslechl jsem si mnoho příběhů lidí, které válka zasáhla ať už v menší nebo větší míře, a většina z nich dokáže nahnat až husí kůži na těle a věřte mi, zažít to nechceme nikdo z nás. Nebyly to příběhy z televize, ale skutečné příběhy skutečných lidí a mnoho z nich se většinou při vykládání rozplakala a vzpomínky to v nich zanechá, asi navždy. 

A možná i s touto cestou jsem si uvědomil, že život u nás je vlastně super, ale že ta naše svoboda se může lousknutím prstu změnit. 

Situace na Ukrajině, jak jsem ji zažil v Listopadu 2024:

Je 10 hodin večer. Konečně jsem po 6 hodinách dojel na hranici SK/UA. Na Slovenské straně vše v pořádku. Na té Ukrajinské jsem měl (nečekaně) problém v dokumentech. Chvíle napětí, po chvíli mi (celkem veselá) Ukrajinka říká, jestli by "na kávičku náhodou nebylo". "Bylo" odpovídám - a s úsměvem na tváři jsem ji dal 5 Euro a problém v dokumentech vyřešený na lousknutí prstů. Doposud klasická "Ukrajina" tak, jak ji znám. Teď ještě dojet do Mukačeva, ale to je už to poslední.

Ráno snídaně na hotelu, a pokračuju dále na Ivano-Frankovsk. Cesta v pohodě, jen prší. Pochmurná cesta v pochmurné době, proletělo mi hlavou. 

Po 6 hodinách jízdy jsem dojel do Ivano-Frankovsku. Jedna z věcí, která je fakt divná - každých 20-30km jsou na silnici zátarasy. Po zuby ozbrojení vojáci Vás zastavují, kontrolují doklady, ptají sem kam jedu..... U mě většinou s úsměvěm - jenže já mám Český pas! Asi je každému jasné, proč to dělají - vyhlášená mobilizace, kdo je odvedený a skrývá se, tak je jen otázkou času kdy ho "seberou". To je samo o sobě nepříjemné, ale z daleka ne nejhoší. 

Daleko horší je situace ve velkých městech, například zmiňovaný Ivano-Frankovsk. Nikde nesvítí třeba pouliční osvětlení. Temné ulice města nejsou zrovna příjemné. Nesvítí ani polovina města, střídavě vidíte, jak půl sídliště najednou celé zhasne a rozsvítí se druhá část. Na hotelu mi nešla teplá voda, světlo také chvílemi nesvítí. Televize čas od času vypadne, přestane hrát. 

Seznámil jsem se s recepční Andreou. Ta se mi pořád dokola omlouvá, že jim nic nefunguje. Pro mne to ale problém není, zvládnu se v pohodě osprchovt ve studené, a televizi taky nepotřebuji. Na recepci mi pak uvařila čaj, a začala mi vykládat svůj příběh... Příběh, kdy musela utéct z Doněcku, kde ji 3 dny drželi zavřenou v domě, ze kterého nemohla utéct, protože ji tam držela (Ukrajinská) armáda a pustit je nechtěli. Kdy tam nechala část přátel a dům po rodičích, ze kterého odešla jen s taškou oblečení, mobilem a nabíječkou. Co se děje s jejím domem teď, kde jsou její přátelé, netuší. Andreu toto vyprávění rozpláče, rozplakalo i mě a jednu starší babičku Taťánu, která se během vykládání přidala k poslechu a povídání. 

Další příběh mi vykládala Taťána, když jsem se s ní seznámil v obchodě. Držela za ruku malou, tak 8letou holčičku. Při platbě v potravínách ji chybělo pár penež, tak jsem ji celý nákup (v hodnotě zhruba 100kč!) zaplatil kartou. Neustále se mě ptala, proč to dělám. Odpověděl jsem, že jsme přeci lidé a je hezké si pomoci. Dala mi svůj kontakt, že mi to vrátí. Nevěděl jsem sice, jak to myslí, ale dal jsem ji svoji vizitku a rozloučil se. Odpoledne mi od ní přišla zpáva, ve které bylo pozvání na večeři, pokud se nebudu ale zlobit, že bude velmi skromná, protože nemá peníze. Neodmítnul jsem a cestou jsem ještě jednou zavítal do obchodu a koupil tedy pár sladkostí pro její dceru a babičku, se kterou žije. 

Večeře to byla skvělá, pochutnal jsem si na výborném Boršči, ale příběh, který mi Taťána vykládala, mi nedovolil další 2 noci klidně spát. Příběh malé holčičky s maminkou a babičkou, která přišla prakticky o všechno, o dům, auto, práci, peníze, a 8 letá slečna Nadiya přišla o svého mladšího brášku, kterého našli mrtvého po zásahu školky v Doněcké oblasti. Povídání bylo velmi smutné a zároveň i trošku úsměvné. Ukazovala mi fotky, střídavě plakala a usmívala se, což ve mě nechalo velmi silné pocity. Sám děti nemám, ale tohle nemůže nechat nikoho klidným. 

Rozhodl jsem se Taťáně pomoci, a sám jsem ji daroval částku zhruba 5.000kč kterou jsem ji vybral z bankomatu, což je pro ni relativně velký obnos peněz. Přijmout ji nechtěla, ale tak dlouho jsem naléhal, až jsem ji přesvědčil. Myslím si, že kamarádství zůstane na dlouho. Alespoň já v to pevně věřím. 

Po návratu na hotel se krátce rozezněli sirény, což mne malinko vyděsilo, ale v zápětí se ozvalo z reproduktorů, že se jednalo naštěstí jen o zkoušku. Jdu se pokusit usnout, ale předem vím, že se mi dnes nebude usínat vůbec dobře....

Komu jsem se rozhodl pomoci: 

Takových příběhů, jak popisuji výše, jsem si vyslechul více a setkávám se s nimi často, jelikož se v komunitě Ukrajinců pohybuji každý den. Rozhodl jsem se zkusit alespoň trochu pomoci (nejen) Ukrajinským dětem zasaženým válkou, ale i v jiných koutech světa. Děti touhle situací trpí nejvíce. Mnohdy nemají ani z daleka stejnou péči a klid jako rodiny žijící u nás. Já vím, špatně se to představuje, v televizi to vypadá jinak než reálně, ale věřte mi, že to tak mnohdy opravdu je. 

Taktéž chceme pomoci dětem, jejichž rodiny postihla nějaká živelná katastrofa nebo pohroma i u nás v České Republice. 

Jak mi můžete aktuálně pomoci: 

Jsem v kontaktu s organizacemi (nejen) na Ukrajině, které zajíšťují pomoc potřebným a mám tam dneska mnoho přátel. 

Pomoct mi tedy můžete:

• Jakýmkoli dárkem, hračkou, kterou dětem na Ukrajině předám(e).
• Na Ukrajině (nejen) děti ocení jakékoli úklidové prostředky, hygienické potřeby, hadry, oblečení (jen vyprané, čisté), trvanlivé potraviny a pod. 
• Pomoc mi také můžete jakýmkoli finančním darem, který použijeme na nákup dárků a potřebných věcí pro děti zasažené válkou. Veškerý přehled dárků a použití finančních prostředků bude vždy vyčíslen a uveden na mých webových stránkách. 

Jak pomoci: 

•  Jakýkoli dárek lze po domluvě předat v Olomouci osobně nebo zaslat poštou nebo nějakou spedicí. Prosím ale, aby nebyly dárky nijak zabalené kvůli případným kontrolám na hranicích, kdy se může stát že budeme každý dárek rozdělávat a ukazovat co na Ukrajinu skutečně přivážíme. Pokud je potřeba balík zabalit, počítejte prosím s tím, že ho před odjezdem musím rozbalit. Můžete také přiložit nějaké přání, obrázek, cokoli Vás napadne. 
• Finančně pomoci můžete také na stránce PROJEKTY

Jak mne kontaktovat: 

• emailem: martin@martinbukovsky.cz
• WhatsApp, telefon: +420 606 761 568

Děkuji všem za jakoukoli pomoc a ochotu pomoci. 

Martin Bukovský, předseda spolku 

Společně pro dětský úsměv z.s.