Moje rodná Olomouc

Říká se, že člověk si nejlépe uvědomí hodnotu domova, až když ho na nějaký čas opustí. A já to poznávám pokaždé, když se vracím do Olomouce. Do města, kde jsem poprvé otevřel oči, kde jsem udělal své první kroky, kde jsem prožil první lásky i zklamání. Do města, které je - skoro bych řekl - součástí mé DNA.

Narodil jsem se zde v době, kdy tramvaje ještě rachotily po dlážděných ulicích a vůně sladového cukroví a čokolády ze Zory se linula celým městem. Mé první vzpomínky jsou spojené s procházkami s rodiči nebo prarodiči v Bezručových sadech, kde jsem jako malý kluk počítal kachny na Mlýnském potoce a sbíral kaštany pod staletými stromy.

Když se mě někdo zeptá, co pro mě Olomouc znamená, těžko hledám slova. Jak popsat místo, které znáte tak důvěrně, že skoro každá jeho ulice vypráví příběh z vašeho života? Horní náměstí pro mě není jen turistickou atrakcí s UNESCO památkami. Je to místo, kde jsem jako teenager trávil dlouhé hodiny s přáteli u kašny Tritónů, kde dodnes potkávám známé tváře z dětství.

S každou svojí cestou, ať už pracovní nebo za dobrodružstvím, si uvědomuji, jak výjimečné město Olomouc je. Není to jen její architektonická krása - gotická katedrála sv. Václava, monumentální barokní sloupy, renesanční radnice s orlojem. Je to především její duch, který se formoval staletími a který přetrvává i v moderní době.

Když se vracím z cest, první, co vždy vyhlížím z okna vlaku, jsou věže katedrály. Jejich silueta na horizontu mi pokaždé zrychlí tep - jsem doma. A pak přichází ty důvěrně známé rituály: první ranní káva v kavárně na třídě Svobody, kde znám jménem každého baristu. Sobotní nákup na Zelném trhu, kde kupuji tvarůžky od stejné prodavačky, od které je kupovala už moje babička. Nedělní procházka botanickou zahradou, kde každé roční období vypráví svůj vlastní příběh.

Olomouc není dokonalá - žádné město není. Ale je autentická. Je jako stará přítelkyně, která zná všechna vaše tajemství, ale přesto vás nepřestává překvapovat. Pamatuji si, jak se město proměňovalo: jak mizely staré továrny a objevovaly se nové čtvrti, jak se měnila tvář ulic i tváře lidí. Ale její duše, to specifické genius loci, zůstává stejné.

Mám to štěstí, že můžu svoje město pozorovat v každé denní i roční době. Vidím ji probouzet se za časného rána, kdy první tramvaje rozváží pekaře a zdravotní sestry do práce. Znám ji v poledním shonu, kdy se náměstí plní studenty spěchajícími na oběd. Miluji ji za soumraku, když poslední paprsky slunce barví fasády domů do odstínů zlata a růžové.

Každý kout města je spojen s nějakou vzpomínkou. Tady jsem promočený do nitě běžel před bouřkou. V té hospůdce jsme slavili maturitu. Pod tímto kaštanem jsem četl svou první knihu. Každá ulice, každé náměstí, každý průchod vypráví část mého příběhu.

A přesto mě Olomouc nepřestává překvapovat. I po tolika letech objevuji nová zákoutí, nové pohledy, nové příběhy. Možná je to tím, že město roste a mění se společně se mnou. Nebo možná tím, že čím jsem starší, tím více si všímám detailů, které jsem dřív přehlížel.

Když se vracím ze svých cest, ať už jsou jakkoli dlouhé nebo krátké, pokaždé mám stejný pocit. Jakmile vystoupím z vlaku a ucítím tu specifickou vůni města - směs vůně kávy z nádražní pekárny, vlhkého listí z parku a historie - vím, že jsem tam, kde mám být. V místě, které je víc než jen adresou v občance. Je to můj výchozí bod, můj kompas, můj domov.

Olomouc není jen město na mapě. Je to živoucí organismus, který pulzuje v rytmu životů svých obyvatel. Je to město, které mě zformovalo, které mi dalo kořeny i křídla. A já jsem vděčný, že můžu být součástí jeho příběhu - příběhu, který se začal psát dávno před mým narozením a bude pokračovat dlouho po mně.

Protože Olomouc, to není jen místo, kde žiju. Je to místo, které žije ve mně.